Návrat na hlavní stranu FRANCAISPOLSKIDEUTSCHENGLISHČESKY
  Království perníku

Když slunce hřeje

Přestěhovali jsme se do Kadaně, a tím opět začalo naše hledání. Ta velká změna byla kvůli mně. Jak tak život běží, moji rodiče začali přemýšlet o tom, co bude, až oni už na tomto světě nebudou. To pomyšlení mi nahání husí kůži. Ale sám vím, že se to jednou opravdu tak stane. Moje meminka mi vyprávěla, kolik bezesných nocí probděla přemýšlením, jak to udělat, abych byl stále šťastný
Nakonec jsme to všichni i s mojí sestrou Leonkou vymysleli. Postavíme dům tam, kde bydlí Leonka. V domě budu mít svůj byt zařízený tak, abych tam měl vše, co k životu potřebuji. A dům jsme postavili, rodiče na sebe vzali velké břemeno, a my jsme se přestěhovali z Nového Jičína, kde nám bylo moc dobře. Do Kadaně.
Dům je nádherný, alespoň my si to myslíme. Mám vše, co potřebuji. Já jsem hodně skromný, tak toho zase není tolik. Jenomže, zase jsem byl bez práce! Nějakou chvíli jsem byl doma, sice jsem psal další pohádky a hodně maloval, ale já jsem chtěl také pracovat mezi lidmi. A tak jsem si uvědomil velký problém, o který se s vámi chci podělit. Pátral jsem i v minulosti, protože hrozně rád čtu, a ten problém byl vždy, a je, bohužel i stále. Totiž, lidé s mentálním postižením vždy stáli a stojí na pokraji společnosti. Tím, že jim to pomaleji myslí, tím, že ke svému jednání potřebují více času, byli podeňováni a zneužíváni. A i v dnešní době se tak děje.O zesměšňování už vůbec nemluvím. Vždyť i nadávky typu "ty jsi debil nebo idiot" o tom svědčí.
Určitě se mně chcete zeptat, proč tolik negace? Já nejsem v žádném případě pesimista, spíše optimista, ale v určitém směru jsem realista. Já totiž jsem trochu náročnější. Chci pracovat mezi "zdravými" lidmi, a to je kámen úrazu. Nakonec ale vše dobře dopadlo. Našel jsem práci v jedné vinárně, kde pracuji jako kuchař studené kuchyně. Připravuji tam obložené mísy a talíře. Práce se mi daří, baví mě, pracuji samostatně. Zase už na mě svítí slunce radosti a přátelství.
Jenom takový malý červíček mi stále hlodá v hlavě. Přemýšlím o tom, co by bylo, když bych neměl tak úžasné rodiče, kteří mi pomáhají uskutečnit to, po čem toužím. Zvládl bych to sám? Je okolo nás, mentálně postižených lidí dostatek těch, kteří jsou ochotni respektovat naše přání, potřeby, naši osobnost? Hřeje slunce pro každého z nás? Co myslíte, přátelé?

JMÉNO AUTORA: Jiří Šedý

www.dobromysl.cz

Zveřejněno 10.04.2008 v 17:31 hodin
















Copyright 1998-24 © infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule