K lidové hudbě získal vztah již v dětství. Dodnes vzpomíná na společné zpívání s rodiči, zvláště s maminkou. V dětství začal hrát na housle, později přešel na violu a posléze se naučil na kontrabas. Jako basista se uplatnil ve studentském orchestru strakonického gymnázia. V době gymnaziálních studií, na konci roku 1942, začal působit také jako basista ve Strakonické dudácké kapele a tím to vlastně vše začalo. Roku 1949 založil Národopisný soubor a v něm se naučil hře na dudy. Z Národopisného souboru brzy vznikl Prácheňský soubor lidových písní a tanců. Josef Režný se stal jeho uměleckým vedoucím, kterým je dodnes.

Kromě práce v souboru se začal hlouběji zajímat o lidovou kulturu - studoval dostupnou literaturu a prameny, dostal se i do terénu a započal tak svou rozsáhlou sběratelskou činnost zaměřenou na Prácheňsko - zejména na okolí Strakonic, Volyně a šumavské Podlesí. Podařilo se mu nasbírat na 1 000 lidových písní, z nichž necelá polovina byla publikována, vytvořit 128 záznamů 76 různých tanců, pořídit nahrávky a notové přepisy hry dudáků. Přestože hudba je jeho hlavním zájmem, zapisoval také nářečí, přísloví, pořekadla, zvyky.

Postupem času se stal jedním z předních odborníků v oboru lidových hudebních nástrojů se zvláštním důrazem na dudy. Léta se soustavně věnuje výzkumu a dokumentaci dud a dudácké hudby nejen v naší, ale i v evropské hudební tradici.

Během let vystřídal J. Režný řadu povolání, naposledy pracoval jako ředitel Městského muzea ve Volyni. Byl předsedou Ústředního poradního sboru pro soubory lidových hudebních nástrojů ÚDLUT Praha a Krajského poradního sboru SLPT. Působil jako instruktor některých souborů, sbormistr, učitel hry na dudy v rozličných dudáckých kurzech, vystoupil na nejrůznějších seminářích.

Do dějin našeho regionu se zapsal mj. tím, že se stal spoluzakladatelem a organizátorem Jihočeských slavností písní a tanců ve Strakonicích (1955-1961) a posléze Mezinárodních dudáckých festivalů ve Strakonicích (MDF). V současnosti je předsedou programové rady MDF a autorem i režisérem některých pořadů.

Zanedbatelná není ani Režného dlouholetá publikační činnost. Kromě toho, že přispíval do různých domácích i zahraničních časopisů, vydal řadu vlastních publikací, na mnoha dalších se spolupodílel. Většina z jeho děl pojednává o lidové hudbě (zvláště dudáctví) a národopisu. Za zmínku stojí také jeho Škola hry na české dudy.

I ve svých letech je pan Josef Režný stále velmi aktivní. V roce 2004 vydal dvě stěžejní knihy. První nazvaná 5000 let s dudami pojednává o dudách, jejich vzniku, vývoji a rozšíření.
Druhá Režného publikace nese název Po stopách dudáků na Prácheňsku. Zrcadlí se v ní autorovo celoživotní sběratelské a dokumentační úsilí. Jak již název napovídá, hlavním tématem je zmapování dudácké tradice Prácheňska především na příbězích dudáků a dudáckých rodů. Knihu vydalo v roce 2004 Muzeum středního Pootaví ve Strakonicích. Na dalších publikacích nadále aktivně pracuje.

Co Josefu Režnému k jeho životnímu jubileu popřát? Určitě pevné zdraví a také to, aby mu jeho tvůrčí elán vydržel i do dalších let.