Návrat na hlavní stranu FRANCAISPOLSKIDEUTSCHENGLISHČESKY
  Království perníku

Amsterodamská smlouva [ Evropská unie ]

Signatáři Maastrichtské smlouvy se shodli v názoru, že po reformě ES bude zapotřebí přistoupit k reformě mechanismů jednotlivých smluv, na nichž Evropská společenství po desetiletí existence spočívala. Těmto reformám byla zasvěcena tzv. mezivládní konference, která jednala od března 1996 do června 1997, kdy země EU na svém summitu v Amsterodamu přijaly revidovaný text Smlouvy o ES.

Konference zástupců vlád členských států EU se shodla na textu smlouvy, který měl reformovat Smlouvu o ES a Smlouvu o EU a byl následně podepsán 2.října 1997 ministry zahraničí "patnáctky ", čímž byl zahájen proces ratifikace. Preambule Amsterodamské smlouvy obsahuje rozhodnutí členských států uskutečňovat Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, jakož i postupně vymezovat Společnou obrannou politiku podle článku 17 Smlouvy o EU, která by mohla vést ke společné obraně, a posilovat tak evropskou identitu a nezávislost, "...a to v zájmu podpory míru, bezpečnosti a pokroku v Evropě a ve světě...". Amsterodamská smlouva obsahuje dodatky k hlavě V. (Maastrichtské smlouvy), jejichž cílem je nastolit politickou solidaritu. Členské státy se přijetím Amsterodamské smlouvy zavázaly "společně pracovat na rozšiřování a rozvíjení své vzájemné politické solidarity".

Amsterodamská smlouva ponechala podstatné rozhodovací pravomoci i nadále na Evropské radě, tedy shromáždění hlav států a vlád členských států, která stanoví obecné směrnice zahraniční a bezpečnostní politiky. Evropské radě přísluší usnášet se na obecných strategiích, zatímco Rada ministrů, která vykonává činnost v rámci Evropské unie, spíše činí kroky při stanovování a provádění rozhodnutí v SZBP na základě, který byl stanoven Evropskou radou.

Amsterodamská smlouva nově definovala koncept tzv. společných strategií. O společných strategiích rozhoduje Evropská rada. Společné strategie umožňují EU přijímat konkrétní opatření v oblastech, ve kterých existují důležité společné zájmy členských států. Společné strategie stanoví své cíle, prostředky a dobu trvání. Revidovaná smlouva se také snaží jasněji vymezit dělící čáru mezi "společnými akcemi" a "společnými postoji". Tzv. společné akce se zaměřují na konkrétní situace, kde se má za to, že je zapotřebí operativního postupu. Stanoví své cíle, rozsah, nástroje, které se Unii mají dát k dispozici, v případě potřeby i své trvání a podmínky svého provedení. Tzv. společný postoj definuje přístup Unie ke konkrétní věci zeměpisné nebo tématické povahy. Členské státy jsou povinny uvést svou politiku do souladu s těmito společnými stanovisky. Nová ustanovení upřesňují jednotlivé rozhodovací fáze v rámci vnější politiky, aby se provádění této politiky stalo rychlejším a účinnějším.

Podobně jako v Maastrichtské smlouvě i Amsterodamská smlouva ponechala Evropskému parlamentu funkci konzultativní. Předsedovi Rady a Komisi je uloženo pravidelně Parlament informovat o SZBP. Parlamentu byly ponechány dvě významné pravomoci, které se týkají zahraniční politiky, nespadají ovšem do druhého pilíře. Jde o povinnost schválit všechny asociační a kooperační dohody s třetími státy či skupinami států, a také schvalování všech smluv o přístupu nových členských států.

Amsterodamská smlouva přináší významné změny i v procesu rozhodování o SZBP. Během mezivládní konference vyslovovala většina členských států názor, že konsensuální rozhodování v této oblasti bylo jednou z hlavních příčin, proč se druhému pilíři nepodařilo naplnit očekávání, která do něho byla vkládána. Smlouva proto usiluje o novou rovnováhu mezi jednomyslností (možnost národního veta) a rozhodováním kvalifikovanou většinou. Zásadní rozhodnutí (společné strategie nebo obecné směry) se budou přijímat v Evropské radě jednomyslně a o většině otázek provádění se rozhodne v Radě, kde za určitých okolností bude možné rozhodování kvalifikovanou většinou.

V případech, kde jednomyslnosti nelze dosáhnout, umožňuje článek 23 členským státům, avšak méně než 1/3, konstruktivně se zdržet hlasování (tzv. konstruktivní abstence) a umožnit tak přijetí rozhodnutí. Zdrží-li se člen Rady hlasování, může to odůvodnit formálním prohlášením. V takovém případě není povinen rozhodnutí provést. Tento stát ovšem musí přijmout fakt, že rozhodnutí zavazuje Unii jako celek a nemůže konat akce, které by s rozhodnutím byly v rozporu.

Členským státům je umožněno tzv. národní veto-tzn., že členský stát může přijetí jakéhokoli rozhodnutí kvalifikovanou většinou odmítnout ze závažných a uvedených důvodů národní politiky. Jestliže počet ostatních členských států dosáhne úhrnně kvalifikované většiny, bude se přijetí považovat pouze za odložené a tato otázka bude přednesena k jednomyslnému rozhodnutí na Evropskou radu. Použití veta v Radě ministrů bude považováno za závažný krok a Smlouva od něj zde i na jiných místech víceméně odrazuje.

Na rozhodnutí, která mají obranné nebo vojenské důsledky, se možnost volby kvalifikovanou většinou nevztahuje.
DALŠÍ INFORMACE: http://www.euroskop.cz

Typ záznamu: Evropská unie
AKTUALIZACE: Jana Holáňová (Beskydy-Valašsko, regionální agentura CR) org. 2, 06.12.2002 v 10:24 hodin
















Copyright 1998-24 © infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule