Návrat na hlavní stranu FRANCAIS POLSKI DEUTSCH ENGLISH ČESKY
 

Hydrologie Krkonošského národního parku

Hydrologie Krkonošského národního parku

Říční síť
Dnešní charakter říční sítě v Krkonoších souvisí úzce s geomorfologickým vývojem pohoří. Směry hlavních krkonošských toků jsou až na nepočetné výjimky zhruba shodné s původními úvalovitými údolími třetihorního zarovnaného reliéfu. Podstatný je však rozdíl mezi říční sítí na polské a na české straně pohoří. Polská strana Krkonoš, tvořená poměrně přímým a příkrým svahem, neposkytovala podmínky pro rozvinutí složitější vodní sítě. Na české straně je situace složitější. Hlavní krkonošské toky mají sice základní směr též kolmý k hlavnímu hřebeni, ale vlivem větší rozlohy této části pohoří, větší délky řek, většího přehloubení údolí, menšího sklonu hladiny a složitějších horninových podmínek zde vznikly rozvětvenější a rozsáhlejší říční systémy. Hlavní toky (Jizera, Jizerka, Labe, Malé Labe a Úpa) přijímají na rozdíl od polských početné přítoky ještě v horách. Pro tyto pobočky je typické, že jsou nejčastěji kolmé na hlavní tok; jejich přítoky opět ústí převážně v pravém úhlu, takže vzniká tzv. mřížovitá vodní síť. Samostatnou zmínku zaslouží toky rovnoběžné s hlavním krkonošským hřebenem. Nejvýznamnější z nich jsou Mumlava, pramenné Labe, Bílé Labe a Dolský (Svatopetrský) potok. Vznik jejich údolí úzce souvisí s existencí kontaktního pásma. Jeho tvrdé horniny znemožňovaly vznik údolí, a proto se stékající voda koncentrovala na jeho okrajích, kde v okolních měkčích horninách vytvořila hluboká údolí, rovnoběžná s kontaktním pásmem. Krkonošské řeky patří podle klimaticko-hydrologické klasifikace řek stejně jako všechny ostatní české řeky k tzv. středoevropskému (oderskému) typu, který se vyznačuje jarním průtokovým maximem v době tání sněhu a minimálním průtokem v létě, kdy je nejvyšší výpar. Obecně nejsou Krkonoše zvlášť významnou zásobárnou vody. Malou jímavost krkonošských hornin a převážně mělkých zvětralin kompenzují sice poněkud vysoké srážky a velká lesnatost území, ale při nevelké ploše pohoří i jednotlivých povodí trpí přesto řeky velkou rozkolísaností průtoků, která se projevuje nebezpečnými povodněmi za vydatných dešťů a velmi nízkými průtoky při dlouhodobějších suchých obdobích. V Krkonoších pramení největší česká řeka Labe, která bezprostředně odvodňuje jen asi třetinu české části pohoří. Přímo v Krkonoších přijímá větší přítoky Bílé Labe (při soutoku větší než samotné Labe) a Dolský potok; další krkonošské říčky, Malé Labe a Čistou, přijímá až v podhůří, v Hostinném. Východní třetinu pohoří odvodňuje Úpa, mezi její nejvýznačnější přítoky patří Zelený potok, Malá Úpa a Lysečinský potok. Vody ze západní třetiny pohoří tečou do Jizery, z jejich přítoků je v Krkonoších nejvýznamnější Mumlava, Rokytnický a Vejpálický potok a krkonošská Jizera.


Vodopády
Na krkonošských tocích se nalézají početné vodopády, jež jsou jednou z turistických atraktivit území. Nedostatkem většiny zdejších vodopádů je jejich malá vodnost v létě a také to, že málokterý skutečně padá svisle - většina z nich spadá kaskádovitě nebo dokonce stéká po skále. Podle původu je můžeme rozdělit na několik typů. První skupina vděčí za svůj vznik činností ledovce, který přehloubil dno hlavního údolí, a to relativně tak rychle, že vodní eroze přítoků nestačila prohlubovat i postranní údolí na stejnou úroveň. Postranní údolí se tak dostalo do pozice visutého údolí, tzn. že v místě vyústění přítoku vznikl stupeň, který potok překonává vodopádem. V Krkonoších do této kategorie patří nejvyšší vodopády: Pančavský (140 m vysoký), Horní Úpský (120 m), Labský (45 m), Pudlavský (90 m), Dvorského potoka (asi 40 m); na polské straně např. vodopád Lomniczki. (Uvedené vodopády jsou soustavami kaskád, někdy i bezprostředně nenavazujících, proto je jejich celková výška stanovena podle podrobných topografických map a některé údaje se liší od jinde uváděných výšek, obvykle menších, vztahujících se však jen ke hlavnímu stupni vodopádu.) Další skupina vodopádů je podmíněna tzv. strukturními příčinami. Vznikají v místě, kde potok přechází kontakt dvou různě tvrdých hornin (nebo různě tvrdých partií téže horniny); měkčí hornina je rychleji vymílána, a proto tu vzniká stupeň, překonávaný vodopádem. Sem patří většina nižších vodopádů, jako je Huťský vodopád, vodopády u Žacléřských Bud, na Jelením potoce, kaskády na Kotelském potoce (Rudolfov), Klínovém potoce, Dolském potoce a jeho přítocích, v Labské soutěsce, v Pramenném dole aj. Poněkud odlišný je typ vodopádů, které vznikly na údolních ledovcových stupních, v místech bývalých ledopádů. I tyto stupně, na nichž jsou např. Dolní Úpský vodopád nebo Malý Labský vodopád, vznikly na styku nestejně tvrdých horninových partií. A nakonec jsou to vodopády podmíněné tektonicky, tj. zlomy nebo výraznými puklinovými systémy a odlučností jimi podmíněnou. Sem patří např. vodopády a kaskády Bílého Labe, Mumlavy, Kamenice, Červeného potoka aj.


Jezera
Skutečná, větší jezera přirozeného původu jsou v Krkonoších pouze dvě, a to Wielki a Maly Staw na polské straně pohoří. Jsou to hrazená jezera ledovcového původu, což jednoznačně ukazuje jejich poloha na dně typických ledovcových karů, ale i mohutné morénové valy, které tvoří hráze jezer. Stejného původu jsou i drobná jezírka na dně Velké Sněžné jámy rovněž na polském území, která na rozdíl od předchozích mají podzemní odtok. Jedno zcela malé jezírko - Mechové jezírko, hrazené morénou, se nachází i na naší straně pohoří, a to v údolí Kotelského potoka pod Kotelními jámami. Ještě menších rozměrů jsou jezírka v rašeliništích, tzv. rašelinná oka, která jsou nejpočetnější na Úpské a Pančavské rašelině.


Povodně
Krkonošská historie zaznamenává celou řadu povodní. Vůbec největší známé průtrže mračen a následující katastrofální povodně postihly Krkonoše koncem minulého století, 17. července 1882 a zvláště 29. - 30. července 1897, kdy průtoky překročily vysoko hodnoty stoletých vod. Na české straně Krkonoš při nich zahynulo 120 lidí a škody dosáhly 14 miliónů korun. Tak hrozné důsledky však nelze přičíst jen nepřízni počasí - svůj výrazný podíl na nich měl i člověk sám. Staletí trvající a stále se stupňující pastva, těžba dřeva a další využívání hor bez respektování základních zásad ochrany přírody měly za následek odlesňování i změny skladby lesů a vegetace vůbec. Po těchto povodních si však již odpovědná místa uvědomila dopad této činnosti a začalo se pracovat na opatřeních, která by zamezila opakování těchto katastrof. V následujících desetiletích začal člověk uplatňovat jak lesotechnická, tak vodohospodářská opatření; sem patří i rozsáhlé regulace některých toků a také stavění retenčních nádrží, z nichž největší je na Labi pod Špindlerovým Mlýnem.


Využití vodních toků
Bezprostřední využití krkonošských toků bylo významnější spíše v minulosti. Koncem 16. a počátkem 17. století, kdy byly krkonošské lesy téměř vytěženy pro potřeby kutnohorských dolů, byly na zdejších tocích četné drobné nádrže, klauzy, z nichž se vypouštěla nadržená voda a plavila se tak polena dolů po řekách. V době, kdy začal do hor pronikat průmysl, byly řeky přepaženy četnými jezy a voda náhonů, využívající velkého sklonu, roztáčela kola strojů v továrnách. Četné později zanikly, ale některé přetrvaly dodnes. Vedle dalšího odvětví, lovu ryb, přistoupil v moderní době ještě další důležitý prvek využití krkonošských řek: sportovní a rekreační.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

LOKALIZACE

DALŠÍ INFORMACE: http://www.krnap.cz

Typ záznamu: Hydrogeologie
















Fulltext
Copyright 1998-2018 © infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule