Návrat na hlavní stranu FRANCAISPOLSKIDEUTSCHENGLISHČESKY
  Království perníku

Jídelníček všedního a svátečního dne [ Lidové tradice ]

Zabezpečení výživy zabíralo převážnou část pracovního úsilí valašské rodiny. Vše co bylo na prodej se prodalo. U chudých chalupníků a hoferů se chudě jedlo z jiného důvodu: neměli dostatek potravin, ani prostředků na jejich zakoupení. Valašský jídelníček výrazně ovlivnila zásoba potravin v jednotlivých částech roku. Nejhůře bylo na jaře, kdy často došla mouka a někdy i brambory. V létě často došlo zelí, a tak tíha výživy v takovém případě spočíval na mléce, v horách i na ovčím sýru. Jedlo se třikrát denně.

Snídaně
Snídalo se až po poklizení dobytka a po dojení. To všechno bylo starostí hospodyně, případně děvečky. Na horských usedlostech začínal den již kolem čtvrté hodiny. Na přípravě snídaně se někdy podílely i děti. Snídaně byla vydatná. První konkrétní údaje o snídani pocházejí z roku 1843. Od pondělí do neděle celá rodina snídala kyselou mléčnou polévku zatřepanou trochou mouky. Mnozí naši pamětníci snídali kyselou polévku ještě za první světové války.

Příprava snídaně se musela odbýt rychle a také u jídla se nesmělo dlouho pobývat. Dále uvedu jídelníček z několika míst a z několika sociálních skupin. Na zámožném gruntu v Novém Hrozenkove se ráno střídalo trojí jídlo. Nejvzácnější byly halušky ze žitné mouky a syrových brambor, sypané ovčím sýrem a polité smetanou, stejně oblíbená byla pohanková kaše, nejčastěji se však střídalo zelí s bramborem nebo s chlebem. U chudého pastýře na Horní Bečvě se snídala lojová polévka voďanka, když rostly hřiby hříbjanka, polévkový domikát, z ovčí brynzy. Na Prostřední Bečvě byl ranní jídelníček přece jen pestřejší. Častá byla polévka - česneková, fazolová, hrachová, hřibová, bramboračka. Občas však také už chléb s mlékem a v neděli bílá káva z upražené pšenice a cikorky. Podobně snídali i v jižní polovině kraje. Nejčastěji se vařila kyselica a k ní brambory.

Významnou změnou bylo zavedení kávy. Tento cizozemský nápoj se prý k nám dostal koncem 17. století a ještě v polovině 19. století byl prostému lidu neznámý. Začali jej šířit mladí duchovní z olomouckého semináře jako náhradu za kořalku. Sedláci potom pili kávu i kořalku. V chudých rodinách nahradili drahou zrnkovou kávu praženým žitem a žaludy a cikorku upraženými hruškami, sladkými nebo planými. V chudých dělnických rodinách se káva vařila z cikorky, přilévalo se do ní sbírané mléko a drobil se do ní černý chléb.

Na vesnici však káva definitivně zvítězila až v letech před první světovou válkou..Hospodyně si ji samy pražily z pšenice nebo ječmene a samy si ji tloukly v hmoždíři.Káva se ve vesnických usedlostech vařila jenom v neděli ráno, a až později se stala nápojem každodenním. Nejdříve se jedlo postaru, ze společné mísy. Na dno se nadrobil chléb a na něj se vylila bílá káva. Později se chléb ke kávě přikusoval. Dále se objevovala snídaně z kořalky. Uvařila se voda a do ní se nalil čistý líh. Zředěným lihem si muži polili i krajíc chleba nebo kus koláče.

Změny ve valašském jídelníčku po druhé světové válce dokládáme fakty z výzkumu který proběhl ve třech valašských obcích roku 1958.

V tomto roce se už jen ojediněle snídala krupice.Snídaně začaly být pestřejší, některá jídla se však velmi často opakovala.V některých rodinách se snídala denně káva s chlebem. V roce 1977 se snídá chléb s máslem, koláče a k pití čaj.

Oběd
Hlavním jídlem každého dne , snad s výjimkou doby nejnáročnějších polních prací, byl oběd. První zmínky o obědu pocházejí z let 1820. Z roku 1843 se zachoval celý týdenní jídelníček. V pondělí obědvali brambory, zelí a chléb, v úterý zelí a po něm brambory s brynzou a smetanou, ve středu opět zelí a k němu noky z ječmenné a pšeničné mouky, ve čtvrtek měli prosnou kaši, vařenou v mléce a omaštěnou, a po ní zelí. Pátek byl nejskromnější, byly jen ječmenné kroupy v mléce. V sobotu byla kaše. V jídelníčku schází nedělní oběd.

Velký rozdíl jde vidět v jídelníčku z jižních částí Valašska. O co méně jedli brambor a zelí. O to více jim chutnala moučná jídla. Také polévky byly velice žádané. Na Zlínsku v osmdesátých letech 19. století můžeme vyjmenovat celou řadu polévek, které byly výživné a syté, jako např: luštěninové, polévky moučné. Druhé jídlo se dávalo až po polévce, ať už to byla kaše, lámanka, nebo šišky z bílé mouky. Také luštěninová polévka a moučné jídlo. Vydatný oběd byl opět ve čtvrtek Na pečení a smažení bylo třeba více tuku, který pak chyběl. Páteční oběd byl postní. Většinou to byla nějaká polévka a krupice. Na sobotu připadl opět pestrý oběd. Konzumovalo se to, co by podlehlo zkáze, např: jelita, jitrnice, tlačenka.

Ve srovnání s úrodným Zlínskem byla strava v severní části kraje prokazatelně chudší a méně pestrá. Sled jídel byl záležitostí krajové i rodinné tradice. Totéž platí i o jídlech, specifických jen pro určitý kraj nebo rodinu.Oběd o jediném chodu se na mnoha vsích udržel ještě ve dvacátých letech 20. století. Na usedlosti u Janíčků na Prostřední Bečvě se oběd sestával ze dvou chodů a byl už i s masem. Nově se na jídelníčku objevuje i králík. Začaly se objevovat knedlíky s marmeládou a borůvkami. Prostý oběd měly školní děti. Na oběd zůstávaly většinou ve škole. Měly chleba. O polední přestávce si něco přinesly z domu. Zemákové placky, černý chléb, čerstvé ovoce. Téměř neznámý byl po obědě zákusek, kompoty, saláty.Častým hlavním jídlem do roku 1958 zůstaly brambory s mlékem a také brambory se zelím nebo zelí s chlebem. O jídelníčku nejvíce rozhodovalo stáří a zaměření hospodyně.

Svačina
Svačina bývala pouze letním jídlem.Začala s květnovým pasením dobytka. Výpovědi pamětníků se různí a nechybí ani záporné odpovědi..
Jinde to byl suchý chléb, v lepším případě s máslem nebo se sýrem, povařené suché ovoce apod. Zámožný hospodář svačil chléb se slaninou nebo se sýrem, vaječinou.
Vždycky však platilo, že na pole se poslala vydatná svačina a ti doma se museli spokojit s čímkoliv.
Ve 20. století se na svačinu nejvíce jedla bílá káva s chlebem. V chudých domácnostech to měli zároveň i jako večeři.U námezdních sil jako byli zedník, tesař, se svačina vymítila jako součást mzdy.

Večeře
O večeři máme dokladů nejméně. Večernímu jídlu se mnoho nevěnovalo, často se večeřely pouze zbytky od oběda. Na večeři ve Vizovicích měli nejčastěji brambory s kyškou anebo podmáslím, někdy zelí od oběda a k němu chléb, a když se urodila pohanka, dopřáli si i pohankovou kaši s mlékem. Brambory se vysypaly na mísu vcelku, méně často se umísily na bramborovou kaši a omastily sádlem i s upraženou cibulkou, jindy zas rozpuštěnou slaninou s mlékem.V létě se večeřelo hodně pozdě, nezřídka až kolem deváté. Z pole se vracelo až za tmy, pak se ještě musel poklidit dobytek a podojit a teprve se chystala večeře, která byla velice jednoduchá. Brambory na cibulce s mlékem nebo kyškou byly nejčastějším večerním jídlem v horských obcích ještě i v roce 1958. Často i mléko s chlebem nebo bílá káva s chlebem, občas i zeleninová, bramborová, česneková polévka. Z průzkumu v roce 1976 vyšlo najevo, že začala převládat studená kuchyně. Často se připravují i vajíčka, obvykle vaječina na špeku.

UMÍSTĚNÍ


Typ záznamu: Lidové tradice
AKTUALIZACE: Radka GAJDUŠKOVÁ (Beskydy-Valašsko, racr) org. 56, 10.05.2004 v 10:39 hodin
















Copyright 1998-24 © infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule