Návrat na hlavní stranu FRANCAIS POLSKI DEUTSCH ENGLISH ČESKY
 

Fulštejnský alchymista

Na vyvýšenině jižně od Bohušova je dosud patrná zřícenina bývalého hradu Fulštejn. Právě zde, nedaleko hranice, která chránila biskupské statky, založil kolem roku 1253 biskupský leník Bruno Herbort z Vulmu hrad nazvaný po svém zakladateli Vulmenstein, později Fulštejn. Na konci třicetileté války byl hrad zcela pobořen švédskými vojsky, od těch dob chátral a od 18.století je již uváděn jako zřícenina. V sedmdesátých letech 15.století, kdy držitelem hradu byl jistý pan Habart z rodu Supů z Fulštejna, se odehrál následující příběh.
Na noční obloze se ukázalo znamení. Pan Habart, který stál u okna strážní věže, nevěřícně zakroutil hlavou a ještě jednou se podíval vzhůru. Na kotouči Měsíce se objevil bílý kříž, z jehož ramen se linulo namodralé světlo. Habart se otočil a zavolal kamsi do hlubin točivých schodů : "Al Kemi, honem, pojďte nahoru ! Nebe nám přináší odpověď !"
Po chvíli se kamenné schodiště rozezvučelo dunivými kroky, otevřely se masivní kované dveře a ze světla louče se vynořila postava. Vysoký muž v červeném plášti posetém tajemnými symboly a obrazci, v zeleném baretu s nápadnou výšivkou stříbrného trojhlavého orla a s mohotným řetězcem na krku, na jehož konci visel amulet v podobě stromu se zlatými jablky, odložil na dřevěný pult objemnou knihu. Přistoupil k oknu a vzhlédl k obloze
Habart otevřel starý alchymistický spis na založené straně a jemně ukazovákem jezdil po tajemných znacích. Potom se zastavil u obrazce znázorňujícího pravoúhlý trojúhelník a tázavě se podíval na svého druha. Al Kemi pokýval souhlasně hlavou : "Domnívám se, že se blížíme k cíli, příteli. Naše věcnost bude potvrzena a naše Velké Dílo úspěšně završeno." Tvar Měsíce po těchto slovech překryl černý mrak, vzduch v místnosti se citelně ochladil a pan Habart se snažil úsměvem zahnat pochybnosti, které znenadání znesvětily tuto magickou atmosféru. Do rozpačitého ticha se vnořil rozhodný hlas starého alchymisty : "Nesmíš nikdy pochybavat o věcech, které jsou již v běhu a které směřují ke svému naplnění. Jejich cestu jsme sami zbudovali z materie vlastních myšlenek a nemáme právo jí zavalit kamenem našich pochybností."
Al Kemi odešel a Habart se pohroužil do vzpomínek. Stalo se to před dvěma lety, kdy se načas rozhodl opustit svůj hrad a vydal se do dalekých zemí. Tehdy potkal v cizině Al Kemiho, který byl ve své vlasti vyhlášeným mistrem černého umění, hvězdopravcem a alchymistou. Své velké umění na dvoře vládce Východní říše, kterému předpovídal osud z postavení hvězd. Také připravoval různé elixíry a léčivé roztoky a vyráběl tajemné amulety. Jednou při slavnostní večeři, uspořádané na počest příchodu pana Habarta do vzdálené země, mu vládce představil Al Kemiho. Hosté dojedli, velký sál se zaplnil vůní orientálních bylin. Které přinášeli snědí sluhové na kouřících mísách a ze vzdáleného koutu místnosti se začala linout monotónní hudba připomínající měděný cinkot pohárů. Postupně se zvuky zrychlovaly a nabývaly na hlasitosti tak, až vyvolaly v hlavách přítomných jemné chvění. Sál potemněl, Habartovy oči se na chvíli zaplnily štiplavým kouřem zhasnutých loučí a vtom uslzený zrak spatřil něco nevídaného. Uprostřed místnosti zazářila ohnivá obruč, kterou se protáhl vysoký muž v červeném plášti. Leovu rukou přejel po hořící obruči, plameny zmizely a nad hlavou se objevil volně se vznášející zlatý kahan se svící, která plála rubínovým světlem. Z úst přihlížejících zazněly výkřiky překvapení a údivu. Takové představení ještě nikdy neviděli.
Sán vládce nemohl ohromením ani promluvit, jen se obrátil na Habarta sedícího po jeho pravici, aby přečetl z výrazu jeho tváře tytéž pocity. Hudba utichla a Velký mág promluvil : "Můj vládce, považuj toto nevšední vystoupení za projev mého rozloučení. Musím na nějakou dobu opustit tuto zem a odebrat se do dalekých krajů, kam mne posílají hvězdná proroctví. Ta mi včerejší noci sdělila, že jen tam naleznu recept na výrobu elixíru života, neboť s pomocí tamních přírodních materií mohu získat suroviny potřebné k zhotovení hledané esence. Po tvé pravici sedí cizinec pocházející z této země a ten se stane mým průvodcem."
Tak se stalo. Habart s věhlasným Mistrem opustil zemi a po dlouhém putování se vrátil v doprovodu tajemného společníka na svůj hrad. Ve Slezsku. Již po cestě ho Al Kemi zasvětil do učení starých mistrů okultních věd, vyprávěl mu význam působení nebeských těles na osudy lidí, objasnil mu smysl alchymistických mysterií a naučil ho chápat smysl tajuplných znaků, které jsou obsahem zasvěcených knih. Habart zcela propadl touze po vědění a poznání věcí nacházejících se nad dosahem lidského chápání. Byl stejně jako jeho druh posedlý myšlenkou naučit se připravit elixír života, který by člověka navždy zbavil nemoci a prodloužil neomezeně jeho život. Spojeni tímto přáním se oba zavírali na dlouhé hodiny v tajné laboratoři fulštejnského hradu, kde studovali prastaré učené traktáty, jejichž písmo obsahovalo zašifrované návody k postupu při výrobě alchymistických směsí. Podle těchto návodů připravovali různé tinktury a prášky, které mísili v předepsaných poměrech. Jejich alchymistická místnost byla zaplněna množstvím lahviček, zkumavek a křivulí, z pánví unikal po síře páchnoucí dým, v ohništi plápolál věčný oheň. Všude se válely pergamentové svitky a zažloutlé knihy, pomocí nichž Al Kemi určoval další kroky pro práci na Velkém magisteriu. Občas se oba učenci vydali do nedalekých Zlatých hor, aby si přinesli chybějící měděnou rudu či hrudky zlata potřebné pro svoje alchymistické pokusy. V té době byl fulštejnský hrad pečlivě střežen, nikdo nesměl vstoupit do zapovězených prostor s výjimkou několika oddaných služebníků.
Mezitím měsíce ubíhaly, a přestože hvězdy předpovídaly úspěch, ten se nedostavoval. Vyrobené směsi měnily barvu i hustotu, zaplňovaly laboratoř všelijakými puchy, ale výsledkem celého snažení byly jen kapaliny podivného vzezření a chuti.
"Myslím, že nejsme předurčení k tomu , abychom někdy ochutnali elixír života, " svraštil stárnoucí obličej kteréhosi večera Habart. Odložil křivuli do kovové trojnožky a vrátil se k rozečtené stránce knihy, podle níž měli být blízko konce svých bádání.
Toho večera se Habart roztrpčeně a poprvé pln pochybností odebral k nočnímu spánku. To, co se však o pár hodin přihodilo, zcela změnilo průběh dalších událostí. Kolem půlnoci byl náhle Harbart probuzen nenadálým chladem. Zachvěl se, přitáhl si houni ke krku a otevřel oči. Ve tmě uviděl malinká světýlka tančící po jedné z kamenných stěn. K jeho uším se nesla ozvěna hlubokého hlasu, který procházel z osvětlené zdi. "Ani sám ani ve dvou ani v mnoha nedokážeš dojít do konce cesty k věčnému žití. Jsem to já, kdo spouští padací most ke vstupu za hradby lidských možností. Jen s mou pomocí si můžeš přiťuknout pohárem naplněným elixírem života. Přijmi mou podanou ruku a nebudeš litovat."
Světýlka zhasla a věty pohltila tma. Habart upadl do spánku, a když se ráno probudil, spatřil, jak na podlaze mezi pootevřenými dveřmi leží malá černá knížka. Vyskočil z lůžka a zvedl knížku z podlahy. Když ji podržel proti paprskům slunečního světla, uviděl, jak z černé kůže vystupují neznámé symboly. Jaký však byl jeho údiv, když zjistil, že všechny stránky jsou čisté. "Cože to je za poselství ? Je to vzkaz němého, či prostor pro novou fantazii ?" Habart nenacházel odpověď na žádnou otázku. Sestoupil tedy s knížkou v ruce do laboratoře, kde již od časného rána pracoval Al Kemi.
Habart přerušil svého druha v práci a pověděl mu svou noční příhodu. Když dovyprávěl, Al Kemi zvolal : "Přece se objevil ! Vystoupil z časů arabského učance a alchymisty Avicenny, z časů, do nichž jsem se tolik chtěl vrátit při svých nočních putováních. Zjevil se tobě, dobrá, snad jen proto, že já jsem byl za této noci příliš zaujatý studiem hvězd, a tak jsem nezaslechl jeho hlas. Přinášíš mi tedy jeho poselství ty."
Al Kemi vzal do rukou černou knihu a začal nahlas předčítat písmo, které Harbart na čistých stránkách předtím neviděl. Potom Al Kemi vylil obsah všech zkumavek a křivulí do velké kádě. Uchopil dřevěnou hůlku a začal míchat vzniklou hmotu. Po hrstech přidával z jednoho hmoždíře rozdrcený prášek a po chvíli se celá místnost zahalila do kysele zapáchajícího dýmu. "Teď musíme přestat. Substance musí vychladnout a postát v naprostém klidu. O pár hodin později by se měla na její hladině objevit popelavá barva, která pomalu přejde do barvy sněhobílé a potom bude mít barvu šafránu a vůní mořského pobřeží. Chuti bude lahodné a při jejím požití se nám zrychlí tep srdce, později zrak a vyhladí vrásky."
Al Kemi dále zamumlal cosi nesrozumitelného, ale Habart pochopil, že učenec mluví o elixíru života. Konečně se tedy dočkají ! Jejich práce nebyla marná, jejich úsilí zbytečné. V napjatém očekávání a v radosti nad vývojem věci příštích, si ani jeden z nich nepřipustili, že k úspěchu jim dopomohl ten, kdo nedává mnoho času na vychutnání požitku z takto nabytých věcí - z věcí získaných prostřednictvím temných sil a zapovězených čárů. Habart zanechal vzpomínek a naposledy se potěšil pohledem na noční oblohu opět prozářenou měsíčním úplňkem. Po znamení kříže, které oba považovali za předzvěst blížícího zakončení Díla, však nebylo ani památky.
"Ostatně každé znamení vždy trvá jen krátce a je určeno jen tomu, kdo je ve správný čas zahlédne a pochopí jeho smysl," přesvědčil sám sebe Habart a vydal se dolů za svým přítelem, který již v alchymistické dílně prováděl poslední přípravy pro dovršení Díla. Skláněl se nad kádí, v niž se zrcadlila hladina šafránového zbarvení. Ke stropu stoupal v lehkých obláčcích dým vonící mořem. "Dílo je dokonáno !" slavnostně pronesl Al Kemi a požádal Habarta, aby mu podal připravený pohár. "Nejprve si naleji sám, abych ti pohledem na mne umožnil vychutnat tu osudovou proměnu."
Al Kemi si naplnil pohár kouřící kapalinou a zhluboka se napil. Vtom z jeho hrdla vyšlehl oheň, tvář se mu stáhla do bolestné grimasy a zčervenala. Muž zachroptěl a upadl na zem. Strachem znehybnělý Habart spatřil, jak se nad bezvládným tělem sklání jakási postava, která drží v rukou černou knížku a říká : "K čertu s vašimi pokusy o věčné žití, které nejsou ničím jiným než touhou po tom, abyste nikdy nemuseli položit své duše na váhy dobra a zla. Do pekla s vašimi snahami o rozhodování toho, co přísluší jen tomu, jehož jméno nemohu vyslovit ! Jen několika vyvoleným se podaří dosáhnout na vrchol poznání bez mé účasti, ostatně sami jste si mou pomoc vyžádali. Elixír života jsem vám pomohl vyrobit, ale o jeho použití nebyla řeč. Beru si jej zpátky, abych mohl jeho recepturu nabídnout dalším nepovolaným, kteří mne požádají o společnost."
Habart už jen tak tak zaslechl doznívající slova. S posledními silami vyběhl z místnosti a potom na dvůr, odkud uviděl, jak se z oken alchymistické dílny valí hustý dým. Děkoval dřevěnému knížku, který svíral v pravé dlaní, za svou záchranu a přísahal sám sobě a všemu co ho slyšelo, že již nikdy nebude toužit po tom, co nemůže dosáhnout bohumilou cestou. Zbývajících pár roků života prožil Habart u svého bratra na Dívčím Hradě. Nikdy neměl odvahu se vrátit na místa, která mu tak bolestně připomínala posedlost po věčném mládí a pošetilou snahu změnit spravedlivý tok času.
Po této události byl hrad ještě téměř dvě století osídlen dalšími majiteli a od těch dob se traduje vyprávění o tom, že v tehdejších komunách se za měsíčního úplňku zjevuje postava v červeném plášti, která hledá s pohárem v ruce svůj nedopitý elixír života. Tato postava prý ještě dodnes prochází i mezi troskami hradu opředeného touto pověstí.
z knihy : Blýdný kámen - Tajemné příběhy z Krnovska
napsala : Jiřina Šindelářová

LOKALIZACE

DALŠÍ INFORMACE: http://www.osoblazsko.cz

Typ záznamu: Pověst
AKTUALIZACE: Leo Dedek (OS Oblík, IC Osoblažsko) org. 56, 24.04.2004 v 20:44 hodin
















Fulltext
Copyright 1998-2019 © infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule